A jak vypadal chodský ovčácký pes? Za touto odpovědí musíme jít na přelom století 19. a 20., kdy teprve se na západ od české země utvářela dnes již standardní a důkladně propěstovaná plemena střední velikosti (něm. ovčák, dobrman, boxer, velký knírač, rotvajlér atd.) a tato neměla možnost se ještě vkřížit do našeho regionálního plemene.
Z této doby máme také první grafické doklady o vzhledu psů od malířů Jaroslava Špillara, Ferdinanda Velce, Václava Malého a Mikoláše Alše. Dále pak máme modely od sochařů Václava Hoška (1893), Jana Štursy a konečně pomník Jana Sladkého-Koziny se psem, který je umístěn na Hrádku, od Čeňka Vosmíka (1894). Nelze opomenout ani vzpomínky nejstarších žijících Chodů, kteří o těchto psech slýchávali od svých otců a dědů.
Kresby Mikoláše Alše к historickému románu Aloise Jiráska Psohlavci se nikdy neobešly bez zvýraznění psa, který měl v chodské historii své oprávněné místo, zvláště na titulním listě této významné publikace.
Kresby Mikoláše Alše chodského psa ve vztahu к Jiráskovým Psohlavcům nemohly zůstat bez povšimnutí ani v tvůrčí činnosti naší kynologie, aby chodský pes, tentokrát jako živé ustálené plemeno, nepřipomínal slavnou historii chodského lidu. Touto tvorbou česká kynologie navázala na skutečný význam Psohlavcú, který nejlépe vystihl Karel Matěj Čapek-Chod těmito slovy:
„Žádná kniha nepřinesla kraji, v němž se děj její odehrává, tolik požehnání jako Jiráskovi Psohlavci Chodsku. Kniha Jiráskova hnula duší českou a byla to ona, která vzbudila českou lásku к Domažlicku a vysílá nyní každoročně zástupy, někdy doslova nepřehledné, к návštěvě Chodska, dějišti Psohlavcú, к neocenitelnému posílení a upevnění nejzápadnější pozice české a vůbec slovanské.“