Březost potvrzena!!! V půlce června očekávají rodiče Harmonia od Brány Ráje a Profesor z Malého údolí své potomky, máme velkou radost, držte nám prosím tlapky, děkujeme!! Aktuálně přijímáme rezervace na štěňátka….!!
Existuje mnoho důvodů, proč se pes nemusí hned instinktivně zapojit do hry se svými lidskými majiteli. Například pes chovaný v chovatelské stanici může mít malou pozitivní interakci nebo zkušenosti s lidmi nebo štěně může být jednoduše plaché . Pokud je váš pes nebo štěně úzkostné nebo neochotné s vámi jednat, můžete si jeho důvěru získat pomalým a jemným procesem socializace. Jakmile se s vámi váš mazlíček bude cítit dobře, může se naučit hrát a bavit se s ním.
Důležitost hry
Zatímco některým majitelům je jedno, zda-li je jejich pes hravý, hra se psem a štěňaty má řadu výhod:
– Hra nabízí psům duševní stimulaci a způsob, jak “ spálit “ jejich přebytečnou energii.
– Hra je skvělý způsob, jak si vybudovat pouto mezi vámi a vaším psem.
– Hra je skvělý způsob, jak odměnit svého psa za učení se nových dovedností.
– Hraní je zábava! Stejně jako u lidí, hraní a aktivity, které mají rádi, zvyšují kvalitu života psa
Trpělivost je váš nejdůležitější nástroj. Může chvíli trvat, než pes začne důvěřovat svým majitelům, a ještě více času, než se naučí vhodné způsoby interakce. Nezapomeňte však, že vaším cílem není povzbuzovat vašeho psa, aby dělal, co chce, jakkoli mu to vyhovuje; spíše ho učíte komunikovat s vámi podle pravidel a očekávání, která budete chtít vzájemně nastavit.
Je tedy důležité mít jasnou představu o hranicích a typech hry, které jsou pro vás přijatelné. Ujistěte se, že každý, kdo pracuje se svým psem, rozumí vašim cílům, pravidlům a očekáváním. Například váš spolubydlící si může myslet, že je roztomilé, když váš pes vrčí, zatímco drží hračku v ústech, zatímco vy jste stanovili pravidlo, že vrčení je nepřijatelné. Přirozeně různé sady pravidel a různé typy hraní budou pro vašeho nového mazlíčka matoucí.
Začněte pomalu
Existuje několik důvodů, proč se pes nemusí naučit hrát. Jedním častým důvodem je nedostatek časné socializace . Někteří psi nehrají jednoduše proto, že si s nimi nikdo nikdy nehrál. Dalším důvodem je, že jejich instinkty je mohou vést k jiným věcem. Například border kolie může mít snahu hlídat “ stádo “ vašich dětí společně na zahradě, než aby se zapojily do hry .
Bez ohledu na to, proč váš pes nehraje, měli byste začít pomalým představováním hraček a her. Začněte tím, že necháte hračky očichat a zvykat si, než se okamžitě pokusit zapojit se do totální hry na přetahovanou . Nesprávně socializovaný pes se také může bát, pokud se pohybujete příliš rychle, a pes, jehož instinkty ho tlačí k tomu, aby udělal něco jiného, bude jen a jen zmatený.
Malá odměna
Začněte jemnou chválou nebo lahůdkou za jakýkoli zájem, který váš pes ukazuje o hračky. Můžete dokonce skrýt lahůdku nebo natřít trochu arašídového másla na gumovou hračku nebo míč. Váš pes se rychle naučí, že hračky pro něj znamenají jen dobré věci.
Zapojte se
Jakmile je váš pes s hračkami spokojený, je čas začít s ním komunikovat. Opět začněte pomalu. Posaďte se blízko svého psa a otočte k němu nebo trochu zatřeste tahací hračkou. Pokud projeví zájem, udělte mu pochvalu. Může to chvíli trvat, ale čím více svého psa zapojíte do hry, tím dříve se dozví, co se od něj očekává. Než se nadějete, váš pes si bude hrát, jako by to dělal celý život.
Učte ho pravidla
Výuka hry psa někdy vyžaduje více než pouhé pomalé zavádění myšlenky na hraní. Může být snadné naučit vašeho psa běhat a sbírat míček, který hodíte, ale bude muset také znát „ přines“ a „ polož“, aby hra mohla pokračovat plynule, aniž by se změnila v honičku. Pokud má váš pes potíže s hraním, ujistěte se, že zná základní příkazy, které jsou při hraní hry důležité.
Jednou z nejmalebnějších památek Českého ráje, jejíž záběry zdobí řadu pohlednic a kalendářů, je hrad Valdštejn nedaleko Turnova. Jeho počátky sahají do 13. století a během svého dlouhého života unikl téměř jisté zkáze, aby se stal vyhledávaným turistickým cílem.
Hrad byl založen kolem roku 1260 Jaroslavem z Hruštice z rodu Markvarticů, předků pánů z Valdštejna. Valdštejnové drželi hrad asi do roku 1380 a další majitelé páni z Vartenberka do počátku husitských válek. Kateřinou ze Strážnice a ze Štítar, milenkou Hynka, syna krále Jiřího z Poděbrad koncem 15. století končí funkce hradu jako šlechtického sídla. Valdštejn byl svými majiteli opuštěn.
Vyhořelý a zničený hrad pozvedli k nové slávě opět Valdštejnové, kterým patřil po Albrechtu z Valdštejna dalších 200 let. V 18. století zde vybudovali nevšední poutní místo s jedinečnou atmosférou v prostředí starých ruin rodového sídla, okolních lesů a skal.
V této snaze pokračovali i noví majitelé Lexové z Aehrenthalu v první polovině 19. století. Propojili krajinu sítí turistických cest, budovali vyhlídky a lázně Sedmihorky. Jako zajímavý turistický cíl zpřístupnili hrad Valdštejn mezi prvními památkami v zemi.
Kdo Valdštejn navštíví, může již na vstupním mostu obdivovat galerií barokních soch svatých českých patronů. Na prvním nádvoří lze pak nahlédnout do malé kaple, klasicistní dům hradu nabízí prohlídku Slavnostního sálu a salonku s portrétní galerií posledních majitelů Lexů z Aehrenthalu. Zajímavostí je také hladomorna.
Prohlédnout si je možno i kostel sv. Jana Nepomuckého, který je od 18. století novou dominantou hradu. Přístupné jsou dále skalní sklepení a středověká hradní lednice.
Nesmíme zapomenout na prevenci proti parazitům. Parazity můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. К vnitřním parazitům patří hlavně tasemnice, škrkavky, měchovci, tenkohlavci a kokcidie. Vnitřní cizopasníci poškozují psa především tím, že mu odebírají část živin. Většina z nich se přisává na sliznici, zakusuje se nebo se do ní provrtává. Tím na sliznici vznikají poranění, která se též stávají vstupní branou bakteriálních infekcí. Někteří paraziti, jako například škrkavky, vylučují jedy – toxiny, které otravují své hostitele. Postižená zvířata pomaleji rostou, hubnou, jejich srst ztrácí lesk, při masivních invazích se mohou projevit i nervové příznaky. Pro udržení psa bez vnitřních parazitů je nutné:
- pravidelně nechat kontrolovat trus ve veterinární ošetřovně a v případě příslušného nálezu zvíře po dohodě s lékařem odčervit
- pravidelně odstraňovat psí trus z míst venkovního pobytu psa
Mezi vnější parazity (ektoparazity) náleží klíšťata, vši, všenky a blechy.
Potírání těchto eko-parazitů se provádí přímo na psovi. Nutné je však i ošetření prostředí, ve kterém se pes pohybuje, vhodným insekticidem a to zvláště při napadení blechami, protože jejich vajíčka jsou schopna za pokojové teploty přežít až šest měsíců.
Přímo na zvířeti pomáhá:
– koupel v insekticid
– postříkání insekticidem
– vhodné obojky obsahující insekticidy, zakoupené na doporučení veterinárního lékaře
– injekce s antiparazitikem
Vždy je správné se nejprve poradit s veterinárním lékařem.
Pečujeme-li o chodského psa přesně tak, jak si to zaslouží, pak je opravdu vyrovnaným přítelem a jeho správně ošetřovaná srst na slunci září výrazným lesklým černým zbarvením se žlutými znaky.
Chodský pes jakožto plemeno typu ovčáckého a pasteveckého se svým typem a délkou nosního hřbetu oprávněné řadí к plemenům s vysoce vyvinutým čichem. Abychom mohli posoudit a uvědomit si citlivost a nepředstavitelnou vnímavost psího čenichu, je třeba porovnat čichové schopnosti psa a člověka.
Člověk náleží к tzv. živočichům mikro somatickým, tj. tvorům s čichem velmi slabým, možno říci omezeným či otupeným. Čichová sliznice u člověka má rozměr 4,8 až 5 cm’ a tloušťku 0,006 mm, což je podstatný rozdíl oproti anatomickému uspořádání čenichu u psa, který náleží к živočichům makro somatickým, tj. tvorům s čichem vysoce výkonným. Čichová sliznice u psa je sídlem čichového ústrojí, jež tvoří velmi spletité čichové bludiště, utvořené ze stočených kostěných skořepin a pokrývá oproti člověku mnohonásobně větší plochu, která je samozřejmě různě velká u jednotlivých plemen.
Tak např. u chodského psa a některých dalších plemen (německý ovčák, dalmatin apod.) zaujímá plochu 150-178 cm2 (největší je například u bloodhounda, a to až 200 cm’). U plemen s krátkou lebeční partií, jako je vlčí špic, boxer a podobně, se tato plocha pohybuje od 85 až do 125 cm2. Průměrná tloušťka sliznice psa je 0,10 až 0,12 mm.
Jak je všeobecně známo, je čenich chodského psa, jakož i jiných plemen s vyvinutou čichovou schopností, stále vlhký. To je příčinou, že nos je dokonale uzpůsoben přijmout nejjemnější proud vzduchu, který s sebou přináší i nepatrný pach z poměrně vzdáleného místa. Tím takovýto pes určí například přicházející osobu mnohem dříve, než ji lze zpozorovat okem.
V přední části nosní dutiny se mimo čichové ústrojí nachází tzv. větrací orgán, jenž je tvořen tenkými vazivovými rourkami, které mají vliv na okamžitý vjem pachu na psa. Tento větřící orgán vyvolá u psa prvotní pozornost a ten začne pach soustředěně vnímat. К tomu má v zadní části nosní dutiny čichovou sliznici, která je zvlažována vodnatou tekutinou (vyloučeným sekretem žláz).
Vdechováním vzduchu ze směru zachyceného pachu, který pes při větření tohoto pachu zesílí, tj. začne vdechovat rychleji a mohutněji (intenzivněji), dostane se pach к čichové sliznici, kde se ve vyloučeném sekretu koncentruje. Touto koncentrací snadno pak působí na orientační mozkové centrum. Bylo prokázáno, že pachy snáze působí na smyslové buňky psa, jestliže jsou koncentrovány a vázány na tuky.
Proto má pes ve výběžcích čichových buněk také určité množství tuku, pomocí jehož snáze zředěné pachy koncentruje. V tom tedy spočívá ona obdivuhodná schopnost psa rozeznat různé látky dle jejich pachů a to i ve vysokém zředění. Na tom je rovněž založena i jeho tzv. pachová paměť, která je rozhodující pro rozlišování a zapamatování jednotlivých pachů.
V tom je také vysvětlení, že psi, jako je chodský pes, se plně orientují na stopě až 15 hodin staré. Při seznámení se s předmětem předloženým chodskému psu z místa činu dokáže odhalit pachatele ještě za dva dny, a to i ve shluku s dalšími lidmi. To už je skutečně vynikající čichová paměť.
Čich chodského psa je možno charakterizovat v tomto založení:
- Jedinou kapku krve ucítí v pěti litrech vody a je schopen rozlišit i na určitou vzdálenost pachy různých druhů masa (například u řezníka).
- Domovem chodského psa je obydlí jeho pána. Je to místo, kde se cítí v bezpečí, kde dostává potravu a kde si zvykl. Dovede svůj domov najít na vzdálenost mnoha kilometrů pod podmínkou, že tuto cestu od domova sám urazil. Jeho orientační smysl je opět pachová paměť, tedy paměť pachů, které cestou nasbíral, jakož i pachů vlastních.
- Chodský pes má vrozenou schopnost rozlišovat při sledování stopy pachy individuální od pachů smíšených, takže, jeli к tomuto účelu nacvičený, rozlišuje všechny pachy, ale orientuje se pouze na ty, které ho zajímají, tedy na ty, na které byl naveden psovodem. V tom také spočívá vysvětlení, že je schopen sledovat stopu i na frekventovaném místě a to tak dlouho, až bud pachatele objeví, nebo až ztratí jeho stopu, použil-li к úniku dopravní prostředek – v tom případě se musí vzdát. A zase ne vždy! Použil-li pachatel kolo, je stále naděje, i když stopa pachu je silně zředěná. Je zde ovšem otázka, tak jako u všech к tomuto účelu sloužících plemen, jak dlouho ji bude schopen sledovat.
Chodský pes je středně velký pes ovčáckého typu s obdélníkovým rámcem těla. Má dlouhou srst s bohatou podsadou, která ho činí otužilým a odolným vůči povětrnostním vlivům. Vyniká harmonickou stavbou těla. Všechny tělesné partie jsou sladěny tak, že jako celek působí kompaktně a ladně. Charakteristické pro plemeno je postavení a nesení krátkých uší, elegantní linie dlouhé šíje a krku a dále bohatost dlouhé srsti. Jeho pohyb je lehký a volný. Vyznačuje se živou povahou bez známek nervozity. Je přítulný ke členům rodiny, zejména к dětem.
Vůči cizím osobám je zdrženlivý, avšak při ohrožení svých blízkých nebo jejich majetku umí být ostrý a útočný. Je výborným hlídacím, ochranným a doprovodným psem, který je schopen náročného výcviku. Je obdařen vynikajícím nosem, čichové práce zvládá s lehkostí a temperamentem.
Díky ideální střední velikosti a dobré ovladatelnosti lze chodského psa využít ve slepeckém výcviku. Navíc pro výborné čichové schopnosti může být s úspěchem nasazen při záchranářských akcích a při vyhledávání osob v lavinách. Projevuje rovněž vlohy pro střežení stád a práci v zápřahu.
Ideální parametry dvouletého jedince:
Index formátu: délka trupu tvoří 110 % výšky v kohoutku
Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 49 % výšky v kohoutku
Index typu hlavy: délka nosní partie tvoří 46 % délky hlavy
Temperamentní pes rychlých, ne však překotných reakcí. Lehce učenlivý, pozorný, dobře ovladatelný, poddajný. Je skromný, nenáročný a houževnatý. Jeho přítulnost к malým dětem je obdivuhodná a činí z něho příjemného společníka rodiny. Je nebojácný, pevných nervů a mimořádně ostražitý. Má výborné čichové schopnosti.
Hlava
Lebka je plochá a zvolna se zužující směrem к očím se středem zúžení po čelním vrubu, který je lehce naznačen. Týlní hrbol je hmatatelný, avšak na pohled nevýrazný. Čenichová partie je mírně kratší než mozkovna, od níž je oddělena šikmým čelním sklonem. Čelní sklon není ani příliš ostrý, ani příliš mírný. Nadočnicové oblouky jsou zřetelné, ale nevystupující. Líce jsou suché, pokryty plochými svaly. Kůže lebeční partie je napjatá a pokrytá krátkou, hustou a hladkou srstí.
Nosní partie
Nosní hřbet je rovný (přímý), s prodlouženou linií mozkovny téměř rovnoběžný. Směrem к čenichu se klínovitě zužuje.
Čenich
Středně velký, plný, černě pigmentovaný, nozdry otevřené
Pysky
Pevné, suché, dobře přilehlé, s uzavřenými kouty.
Čelisti
Horní a dolní čelisti jsou úměrné, silné a delší, postupně se zužující к čenichu.
Tváře
Hladké, dobře přiléhající, pod očima nepropadlé.
Zuby
Zdravé, silné, čistě bílé, v pravidelném postavení, nůžkového skusu. Stoličky na sebe přesně dosedají, řezáky se navzájem dotýkají. Chrup je úplný.
Oči
Středně velké, mandlového tvaru, mírně šikmo posazené. Nemají být vypouklé, ani zapadlé. Jsou lesklé, energického, avšak příjemného výrazu, barvy tmavě hnědé. Víčka dobře přiléhají.
Uši
Krátké, vzpřímené, dopředu otočené, vysoko nasazené a blízko sebe postavené. Jsou trojhranné, se širší základnou, na hrotech bud zašpičatělé nebo lehce zaoblené. Základna musí být tak široká, aby kolmice, spuštěná ze špice ušního boltce к zemi, se dotýkala lícní kosti. Ušní boltce jsou pokryty delší hustou srstí, která zejména u kořene a po okraji boltce tvoří štětky.
Celkově má být hlava úměrná velikosti těla a ušlechtilá. Nesmí působit masivně, ani příliš jemně. Charakteristický jedinečný vzhled hlavy podmiňuje správné nasazení a nesení uší, jejich velikost, tvar a dlouhé osrstění.
Krk
Ladně nesený a utvářený, delší, velmi pružný. Směrem к plecím se mírně rozšiřuje. Linie krku svírá s horizontální rovinou úhel 45 stupňů. Krk je pokrytý hustou dlouhou srstí.
V průřezu oválného tvaru, jeho horní okraj je tupý, spodní zašpičatělý. Sahá po úroveň lokte. Žebra jsou mírně klenutá, ne však sudovitá.
Zepředu širší, náležitě osvalené. Rovný, pevný, nepříliš dlouhý, v kohoutku lehce vyvýšený.
Bedra
Krátká, pružná, dobře vázaná, v jedné linii navazují na hřbet. Pevné, vtažené. Začíná ve stejné výši se hřbetem a v mírně svažité linii, bez přechodů, směřuje к ocasu.
V klidu a v pohybu je volně spuštěný v lehkém oblouku, při vzrušení zvednutý po úroveň hřbetu. Je bohatě osrstěný a dosahuje к hleznu. Umělé zkracování je nepřípustné. Celková linie těla od hlavy к ocasu je tvořena souborem ladných křivek. Délka trupu má být o něco větší, než je výška v kohoutku.
Lopatka je správně šikmo uložená a ploše přilehlá. Kost ramen- ní je dlouhá a úhel, který svírá s lopatkou, se blíží 90 stupňům. Loket směřuje rovně dozadu, není ani vbočený, ani vybočený. Předloktí je při pohledu z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým, suchým svalstvem. Záprstí je pevné, dlouhé a nikoliv příliš strmé. Zadní stranu předloktí pokrývá přerůstající srst. Dobře zaúhlené v koleni i hleznu. Jsou při pohledu zezadu rovné. Stehno je silné, vydatně osvalené. Nárt je pevný. Kolenní a hle- zenní klouby jsou dobře zaoblené. Zadní stranu stehen pokrývá přerůstající srst.
Tlapy
Středně velké, oválného tvaru. Mají pevné, pružné polštářky a klenuté, sevřené prsty s krátkými, silnými drápy. Polštářky a drápy jsou plně pigmentovány.
Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký, pružný a prostorný.
Napjatá, v každé partii dobře přilehlá. Pigment polštářků a drápů je černý, viditelné sliznice jsou tmavě pigmentovány.
Kromě obličejové části hlavy, hrotů ušních boltců a přední strany obou párů končetin, kde je srst krátká a hladká, pokrývá tělo lesklá, dlouhá, hustá, tvrdší srst. Její délka se pohybuje od 5 do 12 cm. Má být rovná nebo jen lehce zvlněná, na krku a hrudi mírně otevřená, jinak přilehlá. Dobře vyvinutá podsada je kratší a měkčí. Ušní boltce jsou bohatě osrstěny. U kořene a po okraji jsou vyvinuty štětky. Zvlášť dlouhá srst se tvoří na šíji, hřbetu a dále na zadní straně stehna a nártu, kde je mírně praporcovitá. Ocas je hustě osrstěn a má na spodní straně dlouhou, mírně praporcovitou srst.
Černá až kovově černá se sytě žlutými znaky typu „black and tan“. Čím jsou znaky sytější, tím lépe. Jiné zbarvení srsti než černá se znaky je nepřípustné.
Znaky jsou vyvinuty:
- na okraji a uvnitř ucha
- nad očima
- na lících, odkud plynule přecházejí na hrdlo, kde tvoří charakteristický půlměsíc
- na hrudi, přičemž hrudní znaky jsou odděleny od znaků na hrdle – na hrudních končetinách od prstů po úroveň lokte
- na pánevních končetinách, a to na vnitřní a zadní straně stehna a od prstů po úroveň hlezna
- kolem řitního otvoru
Mohou být navíc vyvinuty na spodní straně hrudníku, břicha a ocasu, mohou chybět na zadní straně stehna.
Přednost se dává znakům vyvinutým v předepsaných partiích, zřetelně ohraničeným a sytě vybarveným. Odpovídající zbarvení hlavy tvoří maska.
Výška v kohoutku musí být 51 až 56 cm u psa, 48 až 53 cm u feny.
Hmotnost
Pohybuje se v rozmezí 16 – 25 kg.
A jak vypadal chodský ovčácký pes? Za touto odpovědí musíme jít na přelom století 19. a 20., kdy teprve se na západ od české země utvářela dnes již standardní a důkladně propěstovaná plemena střední velikosti (něm. ovčák, dobrman, boxer, velký knírač, rotvajlér atd.) a tato neměla možnost se ještě vkřížit do našeho regionálního plemene.
Z této doby máme také první grafické doklady o vzhledu psů od malířů Jaroslava Špillara, Ferdinanda Velce, Václava Malého a Mikoláše Alše. Dále pak máme modely od sochařů Václava Hoška (1893), Jana Štursy a konečně pomník Jana Sladkého-Koziny se psem, který je umístěn na Hrádku, od Čeňka Vosmíka (1894). Nelze opomenout ani vzpomínky nejstarších žijících Chodů, kteří o těchto psech slýchávali od svých otců a dědů.
Kresby Mikoláše Alše к historickému románu Aloise Jiráska Psohlavci se nikdy neobešly bez zvýraznění psa, který měl v chodské historii své oprávněné místo, zvláště na titulním listě této významné publikace.
Kresby Mikoláše Alše chodského psa ve vztahu к Jiráskovým Psohlavcům nemohly zůstat bez povšimnutí ani v tvůrčí činnosti naší kynologie, aby chodský pes, tentokrát jako živé ustálené plemeno, nepřipomínal slavnou historii chodského lidu. Touto tvorbou česká kynologie navázala na skutečný význam Psohlavcú, který nejlépe vystihl Karel Matěj Čapek-Chod těmito slovy:
„Žádná kniha nepřinesla kraji, v němž se děj její odehrává, tolik požehnání jako Jiráskovi Psohlavci Chodsku. Kniha Jiráskova hnula duší českou a byla to ona, která vzbudila českou lásku к Domažlicku a vysílá nyní každoročně zástupy, někdy doslova nepřehledné, к návštěvě Chodska, dějišti Psohlavcú, к neocenitelnému posílení a upevnění nejzápadnější pozice české a vůbec slovanské.“
Historii a kulturu nejzápadnějších strážců zemských hranic, ač je slavná a starobylá, poznali čtenáři teprve v letech 1883-84, kdy v časopise Květy vycházel na pokračování Jiráskův historický román Psohlavci. Teprve od té doby začali putovat na Chodsko turisté, aby uviděli na vlastní oči místa, kde se odehrála chodská tragédie.
Téměř současně vzrostl zájem o chodské kroje, lidové stavby, pohádky a písně i o chodské nářečí a všechny ostatní doklady minulé kultury, к níž bezpochyby patřil i pes, tak, jak ho zvěčnil svými kresbami Mikoláš Aleš. Tak, jak je tento kraj svérázný svým podnebím a přírodou, tak také historicky vytvářel pevné charaktery svých obyvatel, kteří v lásce a úctě ke své vlasti neznali zradu a ústup od svých hranic.
Z tohoto hlediska lze pochopit, že ten, kdo zde střežil hranice, chodil s pevně sevřeným čakanem v jedné ruce a na druhé straně ho svým soustředěným pohledem doprovázel pes. V Hrádku u Domažlic, což je vrch vysoký téměř 600 m, byl v roce 1895 postaven třímetrový pomník Jana Koziny, který zobrazoval Choda, jež pozorně střeží okolí. Má dlouhý plášť, chodský širák, v jedné ruce čakan, v druhé majestát. U nohou mu leží pes. Pomník měl původně vytvořit Myslbekův žák František Hošek, avšak ten náhle v mladém věku zemřel.
Po něm se ujal práce Čeněk Vosmík. Když byl pomník instalován na žulový podstavec, strhla se vichřice, která rozmetala lešení a srazila kvádr s poprsím Choda. Ruce, které se při pádu urazily, byly zazděny do štítu Kozinova statku v Újezdě a jsou tam dodnes. Pomník byl postaven znovu a pes po pravé straně Choda již neleží, ale sedí a pozorně sleduje okolí.
V roce 1693 vedli proti nenáviděnému W. M. Lamingerovi chodští sedláci vzpouru. Vzpoura byla potlačena a Jan Sladký Kozina, jeden z vůdců této vzpoury, o dva roky později byl ve stáří 43 let popraven. Československá pošta vydala ve výroční den Kozinovy popravy 28. listopadu 1945 dvě známky v hodnotě 4,- a 2,40 Kčs, na nichž je model pomníku Jana Koziny od Františka Hoška, kde po pravé straně Choda sedí soustředěný pes.
Chodové byli vždy lidem svobodným. Robotu, ani jiné poddanské služby nevykonávali. Lesy, které chránili, užívali volně a rovněž svobodně prováděli honitbu. Privilegia poprvé stvrdil Chodům český král Jan Lucemburský v roce 1325 a vztahovala se pouze na jedenáct chodských vesnic – Draženov, Chodská Lhota, Chodov, Klenů‘, Klíčov, Mrákov, Pocínovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov a Újezd.
V roce 1576 císař Rudolf II. mlčky schválil dosavadní starý zvyk Chodů používat dlouhých i krátkých ručnic, jakož i otužilých a ostražitých psů. Alois Jirásek svým historickým románem „Psohlavci“ představil Chodsko a jeho rázovitý lid ve spojitosti s bohatou historií tohoto kraje. Název „Psohlavci“ se vyskytoval již v první polovině 16. století, vždy ovšem jako přezdívka, kterou Chodové nepoužívali, protože vyjadřovala hanlivý význam. Teprve Jiráskovými Psohlavci přijali Chodové sami tento název za svůj a vzali si do svého nového praporu psí hlavu namalovanou Mikolášem Alšem.
Dříve měli Chodové na svém praporu pár vysokých plstěných bot na znamení své pohraniční funkce. O tomto znaku je zmínka z roku 1543. Jak dlouho si tento znak udrželi nelze s určitostí uvést, protože z pozdější doby se o tomto znaku nezachovala ani zmínka..
Ve druhé polovině 17. století Lamingerové kolonizovali pohraniční lesy a začali rozvíjet dominikální zemědělství. Tento rozvoj spočíval především v zakládání nových dvorů a ovčínů. S rozvojem pastevectví byli znovu používáni psi střední velikosti, ale v daném poddanství již ne pro strážní službu, ale к ochraně stád před zvěří a zloději. Jak je tedy patrno, dochází změnou sociálně-hospodářských poměrů i к přeměně chodských psů, vzhledem к jejich použití. Tím se měnili i jejich držitelé. Tito psi se používali a chovali hlavně na ovčínech a pastvinách blíže к hranicím od Újezda sv. Kříže až po Pocínovice. Chovali je i obecní ovčáci. Tento stav se udržel přibližně až do počátku 20. století.
Chodský spisovatel a milovník svého rodného kraje Jindřich Šimon Baar píše na počátku 20. století ve svém díle „Poslední povídky“ doslova: „ …a chovali si pro svou službu a pomoc neobyčejně ostražité psy ovčáckého plemena, tak zvané vlčáky. Podnes skoro v každé vesnici chodské najdete příjmení Psutka, zbytek to rodu, který měl na starosti čistokrevný chov těchto věrných průvodců a pomocníků chodských“.
Dle nalezených údajů se rod Psutků nalézal pouze v obci Postřekov v létech 1550-67 a později se rozrostl i do ostatních vesnic, takže rod Psutků již nemusel vést osobně tento chov psů. Z těchto předchozích údajů je nanejvýš pravděpodobné, že chov těchto strážných a ovčáckých psů zavedl a zabýval se jím postřekovský rod Psutka, který zásoboval svými štěňaty strážce a pastevce v historických chodských vesnicích a mnohdy i dále. Podle ústních podání starých pamětníků byli chodští ovčáčtí psi i nezřídka prodáváni do Bavor.
Nelze přehlédnout ani článek historika Františka Teplého „Způsob obrany země a života starých Chodů“. A na konci tohoto článku je odstavec: „ Za věrného průvodčího měl každý Chod psa, jakýsi druh vlčáků, zvířat vysokých a silných. S ním a čakanem mohl se jednotlivec pustiti na obchůzku nebo lov do tmavých lesů, hor a bažin, mohl postoupiti boj s lupičem nebo s divou zvěří. Pes ho zdaleka upozornil, pes mu pomáhal i ho bránil. Láska ke psu zůstala lidu doposavád – nikde neživí tolik štěkavců jako na Chodsku.“