Historii a kulturu nejzápadnějších strážců zemských hranic, ač je slavná a starobylá, poznali čtenáři teprve v letech 1883-84, kdy v časopise Květy vycházel na pokračování Jiráskův historický román Psohlavci. Teprve od té doby začali putovat na Chodsko turisté, aby uviděli na vlastní oči místa, kde se odehrála chodská tragédie.
Téměř současně vzrostl zájem o chodské kroje, lidové stavby, pohádky a písně i o chodské nářečí a všechny ostatní doklady minulé kultury, к níž bezpochyby patřil i pes, tak, jak ho zvěčnil svými kresbami Mikoláš Aleš. Tak, jak je tento kraj svérázný svým podnebím a přírodou, tak také historicky vytvářel pevné charaktery svých obyvatel, kteří v lásce a úctě ke své vlasti neznali zradu a ústup od svých hranic.
Z tohoto hlediska lze pochopit, že ten, kdo zde střežil hranice, chodil s pevně sevřeným čakanem v jedné ruce a na druhé straně ho svým soustředěným pohledem doprovázel pes. V Hrádku u Domažlic, což je vrch vysoký téměř 600 m, byl v roce 1895 postaven třímetrový pomník Jana Koziny, který zobrazoval Choda, jež pozorně střeží okolí. Má dlouhý plášť, chodský širák, v jedné ruce čakan, v druhé majestát. U nohou mu leží pes. Pomník měl původně vytvořit Myslbekův žák František Hošek, avšak ten náhle v mladém věku zemřel.
Po něm se ujal práce Čeněk Vosmík. Když byl pomník instalován na žulový podstavec, strhla se vichřice, která rozmetala lešení a srazila kvádr s poprsím Choda. Ruce, které se při pádu urazily, byly zazděny do štítu Kozinova statku v Újezdě a jsou tam dodnes. Pomník byl postaven znovu a pes po pravé straně Choda již neleží, ale sedí a pozorně sleduje okolí.
V roce 1693 vedli proti nenáviděnému W. M. Lamingerovi chodští sedláci vzpouru. Vzpoura byla potlačena a Jan Sladký Kozina, jeden z vůdců této vzpoury, o dva roky později byl ve stáří 43 let popraven. Československá pošta vydala ve výroční den Kozinovy popravy 28. listopadu 1945 dvě známky v hodnotě 4,- a 2,40 Kčs, na nichž je model pomníku Jana Koziny od Františka Hoška, kde po pravé straně Choda sedí soustředěný pes.
Chodové byli vždy lidem svobodným. Robotu, ani jiné poddanské služby nevykonávali. Lesy, které chránili, užívali volně a rovněž svobodně prováděli honitbu. Privilegia poprvé stvrdil Chodům český král Jan Lucemburský v roce 1325 a vztahovala se pouze na jedenáct chodských vesnic – Draženov, Chodská Lhota, Chodov, Klenů‘, Klíčov, Mrákov, Pocínovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov a Újezd.
V roce 1576 císař Rudolf II. mlčky schválil dosavadní starý zvyk Chodů používat dlouhých i krátkých ručnic, jakož i otužilých a ostražitých psů. Alois Jirásek svým historickým románem „Psohlavci“ představil Chodsko a jeho rázovitý lid ve spojitosti s bohatou historií tohoto kraje. Název „Psohlavci“ se vyskytoval již v první polovině 16. století, vždy ovšem jako přezdívka, kterou Chodové nepoužívali, protože vyjadřovala hanlivý význam. Teprve Jiráskovými Psohlavci přijali Chodové sami tento název za svůj a vzali si do svého nového praporu psí hlavu namalovanou Mikolášem Alšem.
Dříve měli Chodové na svém praporu pár vysokých plstěných bot na znamení své pohraniční funkce. O tomto znaku je zmínka z roku 1543. Jak dlouho si tento znak udrželi nelze s určitostí uvést, protože z pozdější doby se o tomto znaku nezachovala ani zmínka..
Ve druhé polovině 17. století Lamingerové kolonizovali pohraniční lesy a začali rozvíjet dominikální zemědělství. Tento rozvoj spočíval především v zakládání nových dvorů a ovčínů. S rozvojem pastevectví byli znovu používáni psi střední velikosti, ale v daném poddanství již ne pro strážní službu, ale к ochraně stád před zvěří a zloději. Jak je tedy patrno, dochází změnou sociálně-hospodářských poměrů i к přeměně chodských psů, vzhledem к jejich použití. Tím se měnili i jejich držitelé. Tito psi se používali a chovali hlavně na ovčínech a pastvinách blíže к hranicím od Újezda sv. Kříže až po Pocínovice. Chovali je i obecní ovčáci. Tento stav se udržel přibližně až do počátku 20. století.
Chodský spisovatel a milovník svého rodného kraje Jindřich Šimon Baar píše na počátku 20. století ve svém díle „Poslední povídky“ doslova: „ …a chovali si pro svou službu a pomoc neobyčejně ostražité psy ovčáckého plemena, tak zvané vlčáky. Podnes skoro v každé vesnici chodské najdete příjmení Psutka, zbytek to rodu, který měl na starosti čistokrevný chov těchto věrných průvodců a pomocníků chodských“.
Dle nalezených údajů se rod Psutků nalézal pouze v obci Postřekov v létech 1550-67 a později se rozrostl i do ostatních vesnic, takže rod Psutků již nemusel vést osobně tento chov psů. Z těchto předchozích údajů je nanejvýš pravděpodobné, že chov těchto strážných a ovčáckých psů zavedl a zabýval se jím postřekovský rod Psutka, který zásoboval svými štěňaty strážce a pastevce v historických chodských vesnicích a mnohdy i dále. Podle ústních podání starých pamětníků byli chodští ovčáčtí psi i nezřídka prodáváni do Bavor.
Nelze přehlédnout ani článek historika Františka Teplého „Způsob obrany země a života starých Chodů“. A na konci tohoto článku je odstavec: „ Za věrného průvodčího měl každý Chod psa, jakýsi druh vlčáků, zvířat vysokých a silných. S ním a čakanem mohl se jednotlivec pustiti na obchůzku nebo lov do tmavých lesů, hor a bažin, mohl postoupiti boj s lupičem nebo s divou zvěří. Pes ho zdaleka upozornil, pes mu pomáhal i ho bránil. Láska ke psu zůstala lidu doposavád – nikde neživí tolik štěkavců jako na Chodsku.“